Rozhovor: Jiří Omaník, profesionální voják a zakladatel Dobrovolného pátracího týmu


Přihlášku ke studiu na AMBIS VŠ jste podal po necelých deseti letech v armádě. Co pro vás bylo hlavním impulsem?

Tehdy jsem byl na nižším velitelském postu a chtěl se posunout dál. Ke kariérnímu postupu je u nás ale potřebný titul z vysoké školy. Pro AMBIS jsem se rozhodl hlavně proto, že mi jako jediná škola umožnila skloubit časově náročnou práci v armádě s výukou. Když na AMBISu student řekne, že potřebuje na čtrnáct dní na cvičení, má většina přednášejících pochopení – protože zkrátka ví, jak to v ozbrojených složkách chodí.

Je ještě něco, co vám na škole přijde jako užitečný nástroj ke zdárnému dokončení studia?

Rozhodně takzvané zrcadlení – možnost nahradit si zmeškanou víkendovou výuku v konkrétní všední den online. To je věc, kterou s kolegy využíváme. Na AMBISu taky hodně oceňuji, že jsou všechny studijní materiály nahrané ve školním systému. V momentě zapsání předmětu už je všechno dostupné, nebo to vyučující v horizontu 14 dní doplní. Není tak potřeba řešit nákup knížek a nevznikají žádné vícenáklady.

Osobně jsem využil i možnost uznání předmětu Cizí jazyk. Měl jsem totiž výhodu, že jsem ještě před nástupem do školy splnil v armádě jazykové zkoušky STANAG 2, které Ambis uznává. Kolegové, kteří jazykový certifikát neměli, využili možnost napsat si znalostní test. Když se vám podaří napsat test dobře, tak si můžete nechat jeden až tři semestry uznat. Samozřejmě v závislosti na počtu bodů.

Jak často jste se výuky účastnil?

První rok studia jsem chodil opravdu poctivě. Pak přišel Covid a spolu s ním hodně pracovních povinností, takže jsem byl dost v terénu. Zároveň jsem měl štěstí, že jsem ke studiu naverboval své dva kolegy, se kterými jsme si dost pomáhali a děláme to i teď na magisterském stupni studia. I tak to byl samozřejmě někdy boj, nejen s časem. Občas mi někdo řekne: „Máš soukromou školu.“ A já říkám: „Jo, hoši, ale zadarmo to nebylo.“ Fakt je to vydřený. Najednou musí člověk najet do režimu učit se a psát seminárky, které mají určitou úroveň. Ne to bouchat jako na střední škole. Mě to ale hrozně vycepovalo a bavilo.

V rámci svého studia jste si zvolil zaměření kriminalistika a kriminologie. Proč?

Můj děda i táta pracovali u policie a mám v této oblasti i dost kamarádů. Navíc jsem k tomu měl blízko díky svému projektu Dobrovolného pátracího týmu.

Váš pátrací tým sdružuje dobrovolníky, kteří pomáhají s hledáním pohřešovaných osob. Co vás vedlo k založení projektu a kolik má dnes tým členů?

Dobrovolný pátrací tým ČR, z.s. – oficiální zkratka SAR-DPT („Search and Rescue – Dobrovolný pátrací tým“), který se následně stal ostatní složkou Integrovaného záchranného systému Ústeckého kraje, jsme zakládali v roce 2016. Nápad jsem nosil v hlavě delší dobu, rozhodující impuls ale přišel v momentě, kdy se v Ústeckém kraji hledala pohřešovaná dívka. Oslovil jsem dva blízké kamarády policisty a začali jsme zpracovávat projekt, se kterým jsme šli za tehdejším ministrem vnitra ČR Milanem Chovancem. Následně jsme byli odkázáni na Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje a díky jejich důvěře a pomoci jsme projekt uvedli v život.

Dnes máme 26 členů a dle potřeb se účastníme pátracích akcí v Ústeckém kraji. Tento nápad se osvědčil a už na podobném principu funguje asi dalších pět dobrovolných týmů. S tím rozdílem, že ne všechny jsou oficiálně zařazeny pod IZS.

V roce 2021 jste končil bakalářské studium obhajobou práce právě na téma Pátrání po pohřešovaných osobách za využití DPT. Už jste aplikoval něco z vaší závěrečné práce v praxi?

Práci mi vedla paní doktorka Vojtěchovská (JUDr. Ing. Olga Vojtěchovská, Ph.D., pozn. red.) a musím říct, že to bylo skvělé vedení. My jsme třeba do té doby vůbec neřešili nález mrtvého dítěte. Což je obrovský psychický tlak na jednotlivce i na celou skupinu dobrovolníků. Spolu jsme přišli na to, že je potřeba se na takové věci zaměřit a nečekat, až přijdou. Začali jsme tedy v týmu připravovat preventivní plán, organizovat školení apod. Vedle toho mi byla doktorka Vojtěchovská cenným rádcem i v připomínkách legislativy, kde má velikou erudici. Dodnes jí dlužím kytku.

Vedle práce v armádě, rodiny, školy a pátracího týmu ještě pořádáte běžecké akce na podporu Vojenského fondu solidarity a Nadace policistů a hasičů. Kde jste našel energii a čas pokračovat v magisterském studiu?

Původně jsem si chtěl dát rok pauzu, ale pak jsem si říkal, že později už bych se možná do dalšího studia těžko dokopával. Určitý podíl na tom měla taky manželka a známí, kteří mi říkali, ať do toho jdu. Měl jsem něco našetřeno a věděl, že se mi investice vrátí, protože mi v kariérním postupu pomůže i magisterský titul. V armádě se s titulem bakalář dostanete nejvýš na hodnost kapitána. S titulem magistr mám šanci dosáhnout na pozici majora až plukovníka. A hlavně mám obrovskou podporu i od svého vedení a taky už vím, do čeho jdu.

V čem konkrétně vidíte přínos vysokoškolského studia?

V mém případě jde především o možný kariérní postup a je to celkově určitá forma seberealizace, jelikož některé předměty jsou vážně zajímavé. Díky bakalářskému titulu mě hned v lednu zařadili do důstojnické hodnosti. Škola mi ale určitě pomohla i s rozšířením obzorů a hlubším pochopením řady věcí týkajících se IZS či celkově bezpečnostní politiky. Hodně mě bavil předmět Bezpečnost civilní letecké dopravy. Určitě i díky tomu, že ho vyučuje člověk, který v této oblasti třicet let pracuje. Člověk z praxe, který ví, o čem mluví a nečerpá jen z knih a skript. A to se na AMBISu děje u většiny přednášek. I z tohoto důvodu studium na AMBIS rozhodně doporučuji.