Revoluční rok 1989 a jeho vliv na další rozvoj naší vlasti

Ve čtvrtek 11. dubna 2019 se na Vysoké škole regionálního rozvoje a Bankovním institutu – AMBIS v Praze, Řepích konal jubilejní 10. ročník z cyklu odborných konferencí Regionální rozvoj mezi teorií a praxí, letos na velmi aktuální téma „Revoluční rok 1989 a jeho vliv na další rozvoj naší vlasti ”. Konference navázala na přechozí ročník věnovaný 50. výročí událostí okolo okupace ČSSR roku 1968, který skončil zmařením nadějí na demokratický rozvoj naší vlasti a utopený v marasmu normalizace. 

Smyslem konference bylo připomenout sobě i mladší generaci „veselejší vyprávění“ a připomenout tak zásadní mezníky rozvoje ČR, a to nikoli jen jako soubor historických událostí, ale jako živou a nedílnou součást našeho dnešního života.

Konferenci spolupořádala obecně prospěšná společnost Civitas per Populi. Konferenci zahájila doc. Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D. ředitelka Institutu regionálního rozvoje AMBIS a Mgr. Michael Pondělíček, Ph.D. (ředitel Civitas per Populi, o.p.s.), který je jedním z hlavních pořadatelů tohoto cyklu konferencí. Nad konferencí převzala záštitu také rektorka AMBIS dr. Martina Mannová, která v úvodu konference jejích více než 80 účastníků upřímně pozdravila. Účastníky konference rovněž pozdravil host - RNDr. Josef Postránecký, náměstek ministra vnitra pro státní službu a spolupracovník CPP.

Klíčovým řečníkem po ukončení úvodních zdravic konference byl Mgr. Jan Ruml, signatář Charty 77 a porevoluční náměstek i ministr vnitra, který uvedl pěknou retrospektivu širšího rámce událostí roku 1989, připomněl vznik Charty 77 jako občanské iniciativy v oblasti základních lidských práv a svobod, stejně tak jako vzpomněl na tzv. Palachův týden a brutalitu komunistické policie vůči běžnému obyvatelstvu, které postupně projevovalo občanskou neposlušnost. Zmínil vliv prezidenta Havla, vznik politické plurality a první svobodné volby. Jan Ruml se ve svém referátu neomezil jen na krátké vzpomínky, ale věnoval se odkazu sametové revoluce a jejích očekávání ve vztahu k dnešku. Zmínil základní premisy demokratické společnosti, kdy „svoboda není možná bez odpovědnosti, právo není možné bez povinností a politika není možná bez morálky“ a podotkl, že bohužel současnost na tato základní východiska porevoluční doby rezignovala. Své vystoupení zakončil výzvou, že bychom měli být pokornější a vnímavější k tomuto odkazu, což nevyžaduje moc „stačí jen nebýt lhostejný k dění“! Vystoupení sklidilo mezi posluchači velký úspěch. 

Navazující referát přednesl pan Mirek Petr, disident z Hradce Králové, který se v úvodu vrátil k připomínce předrevoluční rétoriky a reálií. Představil systematickou protestní činnost, která byla realizována v regionech – šíření protistátních tiskovin, rozšiřování „západních“ zpráv, tvorbu politických graffiti a příspěvky do exilových časopisů. Zmínil také disidenta Pavla Wonku, který byl posledním politickým vězněm, který zemřel na základě útrap v královéhradecké věznici v roce 1988 ve věku pouhých 35ti let.

Přes revoluční události roku 1989 doslova doprovodil účastníky konference, jejich přímý účastník Mgr. Michael Pondělíček, Ph.D., pracovník předrevolučního undergroundu a nyní člen akademické obce naší školy. Jsme velmi hrdi, že máme i mezi svými kolegy takové osobnosti. Dr. Pondělíček hovořil o Patočkově bytové univerzitě a nabídce undergroundového života a kultury pro občany, kteří nechtěli spolupracovat s režimem. Dále byla prezentována distribuce zpráv, tiskovin a médií, až po tvorbu a distribuci nelegálních Lidových novin a po vzpomínky na události Palachova týdne a dalších. Zajímavé také bylo zamyšlení nad tím, co vlastně předcházelo eskalaci napětí ve společnosti nejen do 17. listopadu, ale i navazující dění na vysokých školách i ve společnosti – okupační studentskou stávku a vývoz revoluce do regionů, ale hlavně změnou a rekonstrukcí celé společnosti. 

Navazující řečníci se věnovali srovnání doby před a po listopadu 1989. Hlavním řečníkem této části byl Ing. Václav Kupka, CSc., pracovník prognostického ústavu a porevoluční náměstek ministra pro místní rozvoj a rovněž bývalý kolega z naší VŠ. Ing. Kupka se věnoval zejména otázkám transformace ekonomiky v průběhu 90. let od plánovaného k tržnímu hospodářství. Připomenul, že v té době existovaly dva zásadní přístupy k transformaci naší ekonomiky, a to reformní – gradualistický, který chtěl navázat na procesy z roku 1968, které byly normalizací přerušeny a přístup transformační – šokový, který představoval liberalizaci a kapitalizaci ekonomiky – uvolnění cen, uvolnění zahraničního obchodu a privatizaci ve dvou vlnách. Ing. Kupka upozornil, že tyto ekonomické procesy byly spojeny s devalvací koruny a udržováním fixního směnného kurzu a zároveň regulací výše mezd při existenci značné inflace (meziročně až 50%) spojené s poklesem HDP a mohly proto být realizovány jen za nesmírné trpělivosti obyvatelstva a časově značně omezeně. Předrevoluční ekonomika trpěla značným vnitřním dluhem, kapitál měl jen nízkou hodnotu a nebyl dostatek volného kapitálu na další investice. Svůj výklad pojal ing. Kupka velmi zajímavě jako „tři spory Václava Klause“, kdy první spor s Waltrem Komárkem se týkal samé podstaty privatizace, druhý spor s Tomášem Ježkem se týkal podoby kuponové privatizace ve smyslu „rychle vs. zabezpečeně“ a spor třetí (s časovým odstupem) byl spor s Milošem Zemanem ohledně způsobu a doby privatizace bank. V závěru ing. Kupka upozornil, že porevoluční doba, na rozdíl od té současné měla jasnou vizi směřování ekonomiky, která nám v tuto chvíli chybí a bylo by potřebné vytvořit jasnou posttransformační ekonomickou strategii. 

Navazujícím řečníkem byl emeritní pracovník Státní ochrany přírody a krajiny a Ministerstva životního prostředí RNDr. Miloslav Novák, který popsal stav životního prostředí před rokem 1989 a boj za zveřejnění údajů o jeho kvalitě, aby vysvětlil, proč právě otázky kvality a obnovy životního prostředí stály v popředí revolučních témat převratu, hned po boku otázek svobody, lidských práv a pluralitní demokracie. Znečištění ovzduší bylo zejména v severočeském regionu natolik zničené, že již nebylo možné za nepříznivých dnů vycházet ven bez roušky či masky, rovněž byly silně znečištěné vodní toky, zdroje podzemní vody a řada potravin byla na hranici poživatelnosti. Tehdy docházelo k zrození řady doslova zoufalých místních iniciativ a ke vzniku ilegálních nebo „jen“ nepovolených hnutí na ochranu ŽP. Byla zmíněna Ekologická společnost ing. Ivana Dejmala vydávající Ekologický Bulletin, Hnutí Děti Země a také řada lokálních iniciativ. Podklady pro odborná jednání se často dostávaly ven za pomoci Ekologické sekce tehdejší ČSAV, která byla nakonec přestěhována mimo Prahu. Revoluční otřesy vedly nejdříve k převodu agendy životního prostředí na Ministerstvo vnitra a pak vzniklo jako produkt převratu i ministerstvo životního prostředí s ministrem Dr. B. Moldanem, což bylo považováno za úspěch. Následně začalo publikování údajů o ŽP a hledání cest jak snížit znečištění prostředí jako celku.

Jako poslední vystoupila Ing. arch. Lenka Zídková, která popsala projekční praxi před rokem 1989 v rámci státních projektových ústavů na příkladu fungování Stavoprojektu v Hradci Králové. Zmínila, že práce architektů v takových projektových ústavech byla podrobována trvalé kontrole a schvalování projektů „Krajskými investorskými ústavy“ a zejména podnikem „Pozemní stavby“, kteří diktovali stavební technologii, kapacity apod., takže výsledné dílo na kvalitě a zkušenostech architekta v podstatě téměř nezáviselo. Architekt také neměl k vyprojektovanému dílu žádná autorská práva. Arch. Zídková ovšem také poznamenala, že „to bylo vlastně skoro jedno, protože se projektovalo jen pár staveb ročně a většina projektů se stejně nerealizovala a skončila v šuplíku“. Vzpomenula dále dramatické změny v 90. letech, které byly spojeny nejen s osamostatňováním a privatizací jednotlivých projektových atelierů, ale i změny v oblasti technologie projektování spojené s nástupem počítačů a doslova skokovou změnu v množství a kvalitě materiálů, které mohly být pro výstavbu použity. Zmínila také, že zcela zmizelo projektování do šuplíku a většina projektů tak byla realizována, stejně jako změnu v množství projektů, které byly jednotlivé ateliéry díky nové technologii byly schopny vyprodukovat, které vzrostly z několika jednotek na desítky až stovky projektů ročně.

Všichni referující tak přinesli velmi cenný soubor věcných informací, ale i řadu osobních postřehů, kterými v řadě případů překvapili v sále přítomnou mladou regionalistickou generaci, která o mnoha diskutovaných tématech měla velmi mlhavé povědomí. Všichni účastníci konference se shodli, že setkání bylo velmi přínosné a všeobecně poučné. Vybrané příspěvky z konference by měly být publikovány v časopise Regionální rozvoj mezi teorií a praxí, aby se tak s nimi mohli seznámit i ti, kdo se konference zúčastnit nemohli a aby zůstaly trvalou reflexí diskutované složité doby.

Vladimíra Šilhánková, 12.4.2019
vladimira.silhankova@ambis.cz